Chlebárna San Mokropsio

Když se syn Kryštof rozhodl před pár týdny vařit lasagně pro Chlebárnu, neuvědomila jsem si zprvu, jak tohle neplánované načasování v sobě ukrývá bolestně magickou souvislost.

Lasagně právě nepatří mezi ta z velké většiny kouzelně jednoduchá italská jídla, nad nimiž člověk nemusí trávit polovinu dne jako třeba nad svíčkovou. Jsou dost pracné a časově náročné. Je třeba nechat pořádně provařit omáčku, udělat bešamel, neúnavně strouhat sýr a pak vše pěkně precizně navrstvit na sebe a upéct.

Kryštof miloval lasagně od té doby, kdy jsme žili v Římě. A za jeho láskou k těmhle těstovinám stála naše krásná a jedinečná přítelkyně Paola. Její syn Paolo se stal Kryštofovo nejlepším kamarádem od prvního setkání v místní škole. Oběma bylo tehdy 7 let a Kryštof ještě neuměl italsky, mluvil česky a anglicky. Paola ale tenhle „handikap“ ani malinko neodradil a jeho snaha udržet si přátelství s Kryštofem byla někdy až roztomile komická, když se Paolo vytrvale snažil překonat jazykovou bariéru imitací angličtiny. Nasadil přitom krásně odposlouchaný americký akcent na italská slova a doufal, že tak Kryštof pochopí, co se mu snaží říct.

Byly to krásné časy.

Malé děti zkrátka mají ten krásný dar přibližovat nás dospělé oblakům. Jsou dojemné svou důvěrou a vírou, že všechno je možné.

Paola a Kryštofa v přátelství pevně spojovala i láska k fotbalu. Během častých „play dates“ hráli fotbal u Paola na dvorku, který patřil k jejich přízemnímu bytu. Před návštěvou se Paola nikdy neopomněla zeptat, co by chtěl Kryštof uvařit k večeři. Odpověď byla ale vždy stejná: lasagně. Nutno říci, že Paola byla, i na italské poměry, neobyčejná kuchařka a opravdu nikdy a nikde jsem si tak nepochutnala jako u ní. Vařila s lehkostí, elegancí a zdálo se, že dokáže luxusní večeři vykouzlit bez většího úsilí a práce.

Pozorovala jsem ji v její teplem a jídlem vonící kuchyni a upřímně ji obdivovala.

Na Kryštofovu odpověď Paole jsem já coby správně vychovaná Češka rychle odpovídala, že lasagně by dělat neměla, jsou zdlouhavé a pracné, stačí sandwitch nebo něco úplně jednoduchého. „Prosím tě, jsem přece Italka,“ odpovídala Paola se smíchem.

Já jsem se také časem naučila dělat dobré lasagně, a při nich jsem vždycky myslela na Paolu a „naše časy“.

Mladší syn Šimon byl ještě hodně malý, když jsme žili v Římě a jeho vzpomínky se tak v posledních letech začaly vytrácet. Nedokázal dost dobře proniknout do našich rodinných konverzací, při nichž jsme vzpomínali a vtipkovali o lidech a příhodách z Říma. Navíc uplynula příliš dlouhá doba od naší poslední návštěvy.

Na začátku listopadu jsme se do Říma konečně vypravili. Obešli jsme známá místa a navštívili přátele a samozřejmě povečeřeli s Paolou a její rodinou u ní doma. Po večeři jsme s Paolou seděly na gauči, objímaly se a slibovaly si, že budeme častěji ve spojení.

Šimon, pro něhož Paola a její rodina začínala mít mlhavé obrysy, byl nadšený. Těšil se, že až dospěje (a to už bude brzy) a sám se vydá do Říma, zavolá Paole a navšíví ji. Paoly rodina a její byt, kde jsme strávili mnoho chvil, byl pro nás jistým a neměnným zázemím v našem druhém římském domově. Zdálo se, že i kdyby se otřásal celý svět, tohle místo musí zůstat navždy stejné.

Nikdo z nás v ten okamžik netušil, že Śimon příležitost zavolat Paole už mít nebude.

Manžel byl v Římě na konferenci o měsíc později na začátku prosince, před Vánocemi. Byl pracovně vytížený od rána do večera, ale pobyt si prodloužil o jeden extra den, aby se mohl setkat právě s Paolou a s jejím manželem Fabiem. Bylo 13. prosince ráno a já jsem mu připomněla, ať Paole nezapomene popřát k narozeninám, které ten den měla.

A protože se Vánoce neúprosně blížily, rozhodla jsem se zajet si do města a nakoupit vánoční dárky. Během jízdy autem mi pípla smska. Podívala jsem se na ni, až když jsem zaparkovala u Anděla. Psal Fabio. Paola náhle a naprosto nečekaně zemřela ráno, v den svých narozenin.

Jako by mi v tu chvíli srdce sevřela čísi ledová ruka. Nemohla jsem zprávě uvěřit, připadla mi absurdní a nemožná. Na dárky a celé předvánoční nakupování jsem už neměla ani nejmenší pomyšlení. Šla jsem místo toho zapálit svíčku k Jezulátku.

Proto lasagně pod rukama Kryštofa pro nás představují mnohem víc, než jen obyčejné jídlo. Je to Paola, život v Římě, jsou to hořkosladké vzpomínky. Je to připomínka toho, že náš život je mnohem křehčí než si myslíme.

Všechno v životě spolu souvisí a má nějaký význam. Ten význam ale často rozšifrujeme až po dostatečně uplynulé době. Život je jako řeka, která plyne a nese si s sebou v sobě ukryté všechno, na co v životě narazí. Odnáší to a neví kam a proč, ale pak se koryto  rozšíří, tok se uklidní a sluneční paprsky prosvítí a rozjasní její vody jako zázračné  krystalky. Anebo také ne. Záleží na důvěře a odvaze a optimismu, lásce, touze objevovat  a umění snít.  

Další věc je, že z nudy někdy vznikají nádherné věci. Když se člověk nudí, vynalézá.  Zlepšuje, vylepšuje a snaží se věcem přijít na kloub.  

Název San Mokrospio je jako šifra, pod kterou je tahle moje cesta ukryta v symbolech a  náznacích, o které bych se s vámi chtěla podělit. Tak, abyste věděli, o co v Chlebárně  San Mokrospio jde. Samozřejmě, je to především nejlepší kváskový chleba, který jste  jedli. A ten chleba nevznikl jen tak ze dne na den. Vyvíjel a měnil se se mnou, pod mýma  rukama přijímal všechno, co vycházelo z mého srdce: lásku, bolesti, touhu a zklamání  z nesplněných očekávání, vděčnost, radost ze života, zkrátka všechno, co takové jedno  lidské srdce obsáhne. A pod takovou krásou i tíhou se po dlouhé době pokusů a omylů i  dílčích úspěchů konečně zrodil San Mokropsio chléb.  

Tenkrát ještě ovšem ještě neměl jméno. Nebyla ani Chlebárna San Mokrospio a  Černošice Mokropsy byly pro mě jen vzdáleným pojmem, místem, jehož krásu jsem  občas obdivovala z okénka projíždějícího vlaku směrem na Plzeň. Náš dům v Mokropsích  nebyl naším domem, možná se v něm tenkrát odehrávaly jiné lidské příběhy nebo už  opuštěně stál a čekal na někoho, kdo ho oživí svým lidským teplem a energií. Na lidskou  smečku, se kterou splyne a bude s ní tepat stejným srdečním rytmem.  

Když naše cesta na čas zakotvila ve Vídni, měla jsem náhle spoustu času na věci jako je  pečení kváskových chlebů. V té době jsme si také pořídili našeho psa Djanga. Django je  italský vodní pes, který je nyní zvěčněn na logu mé pekárny. To, že bude za pár let pobíhat  podél vod Berounky, jsme tenkrát netušili, ale důležitý význam pro nás mělo, že byl  italský.  

Itálie a hlavně Řím, kde jsme předtím žili, byl v našem srdci zaryt hluboko, především  díky krásným a barevným lidem, které nám osud postavil do cesty a na které jsme  nemohli zapomenout. Řím byl rájem na zemi, kde nám bylo dovoleno žít omezenou dobu  a po kterém jsme nepřestali toužit.  

Už tenkrát v Římě jsem si pohrávala s myšlenkou otevřít si svoji cukrárnu. Absolvovala  jsem tam cukrářský kurz a představovala jsem si, jak budu v Čechách vyrábět ty úžasné  italské sladké dobroty. Třeba bigně, kuličky z odpalovaného těsta naplněné různými  druhy cukrářských krémů. Nebo Crostatu, kterou už ve své Chlebárně občas nabízím s počeštěným jménem Krostata. Bigně, cornetta, briošky se šlehačkou a další dobroty  teprve čekají na svůj čas. 

Své stálé místo už ale v Chlebárně získala pizza bianca, klasicky římský recept a denní  dobrota pro děti i pro dospělé. 

V Římě byly naše děti malé a jako rodina jsme se sdružovali s ostatními rodinami tak, jak  je to v Itálii krásným zvykem, především kolem parochie kostela v sousedství. Pro nás to  byla bazilika San Pancrazio, impozantní stavba z 6. století. Za kostelem bylo  prostranství, kde si hrály menší děti a za ním fotbalová hřiště pro kluky. Náš Kryštof měl  trénink třikrát týdně pod vedením úžasného Stefana, srdcaře, který s dětmi trávil svůj  volný čas.  

Název kostela San Pankrazio, který byl naším druhým domovem, se tak promítl do názvu  San Mokropsio. Je to slovní hříčka s trochou ironie, pro kterou má určitě Bůh se svým  smyslem pro humor pochopení. Náš svatý italský vodní pes potulující se po březích  Berounky v místě k tomu slovně předurčeném, v Mokro Psech, je symbolem nejen  nostalgie po našem životě v Římě, ale i vzniku nápadu a počáteční inspirace.  

Jak vidíte, cesta k Chlebárně San Mokrospio vedla skrze různá místa a zkušenosti, byla  formována pestrým životem, a hlavně dotykem báječných lidí, které jsem na cestě  potkala. A nyní vám chci tento dotyk a význam skrytý v mém chlebu předat a zároveň  načerpat nové impulsy a inspiraci ve vás, lidech z Mokropes a okolí. Jsem sama zvědavá,  jakou cestou se společně vydáme. Určitě bude stát za to.