Chlebárna San Mokropsio

Všechno v životě spolu souvisí a má nějaký význam. Ten význam ale často rozšifrujeme až po dostatečně uplynulé době. Život je jako řeka, která plyne a nese si s sebou v sobě ukryté všechno, na co v životě narazí. Odnáší to a neví kam a proč, ale pak se koryto  rozšíří, tok se uklidní a sluneční paprsky prosvítí a rozjasní její vody jako zázračné  krystalky. Anebo také ne. Záleží na důvěře a odvaze a optimismu, lásce, touze objevovat  a umění snít.  

Další věc je, že z nudy někdy vznikají nádherné věci. Když se člověk nudí, vynalézá.  Zlepšuje, vylepšuje a snaží se věcem přijít na kloub.  

Název San Mokrospio je jako šifra, pod kterou je tahle moje cesta ukryta v symbolech a  náznacích, o které bych se s vámi chtěla podělit. Tak, abyste věděli, o co v Chlebárně  San Mokrospio jde. Samozřejmě, je to především nejlepší kváskový chleba, který jste  jedli. A ten chleba nevznikl jen tak ze dne na den. Vyvíjel a měnil se se mnou, pod mýma  rukama přijímal všechno, co vycházelo z mého srdce: lásku, bolesti, touhu a zklamání  z nesplněných očekávání, vděčnost, radost ze života, zkrátka všechno, co takové jedno  lidské srdce obsáhne. A pod takovou krásou i tíhou se po dlouhé době pokusů a omylů i  dílčích úspěchů konečně zrodil San Mokropsio chléb.  

Tenkrát ještě ovšem ještě neměl jméno. Nebyla ani Chlebárna San Mokrospio a  Černošice Mokropsy byly pro mě jen vzdáleným pojmem, místem, jehož krásu jsem  občas obdivovala z okénka projíždějícího vlaku směrem na Plzeň. Náš dům v Mokropsích  nebyl naším domem, možná se v něm tenkrát odehrávaly jiné lidské příběhy nebo už  opuštěně stál a čekal na někoho, kdo ho oživí svým lidským teplem a energií. Na lidskou  smečku, se kterou splyne a bude s ní tepat stejným srdečním rytmem.  

Když naše cesta na čas zakotvila ve Vídni, měla jsem náhle spoustu času na věci jako je  pečení kváskových chlebů. V té době jsme si také pořídili našeho psa Djanga. Django je  italský vodní pes, který je nyní zvěčněn na logu mé pekárny. To, že bude za pár let pobíhat  podél vod Berounky, jsme tenkrát netušili, ale důležitý význam pro nás mělo, že byl  italský.  

Itálie a hlavně Řím, kde jsme předtím žili, byl v našem srdci zaryt hluboko, především  díky krásným a barevným lidem, které nám osud postavil do cesty a na které jsme  nemohli zapomenout. Řím byl rájem na zemi, kde nám bylo dovoleno žít omezenou dobu  a po kterém jsme nepřestali toužit.  

Už tenkrát v Římě jsem si pohrávala s myšlenkou otevřít si svoji cukrárnu. Absolvovala  jsem tam cukrářský kurz a představovala jsem si, jak budu v Čechách vyrábět ty úžasné  italské sladké dobroty. Třeba bigně, kuličky z odpalovaného těsta naplněné různými  druhy cukrářských krémů. Nebo Crostatu, kterou už ve své Chlebárně občas nabízím s počeštěným jménem Krostata. Bigně, cornetta, briošky se šlehačkou a další dobroty  teprve čekají na svůj čas. 

Své stálé místo už ale v Chlebárně získala pizza bianca, klasicky římský recept a denní  dobrota pro děti i pro dospělé. 

V Římě byly naše děti malé a jako rodina jsme se sdružovali s ostatními rodinami tak, jak  je to v Itálii krásným zvykem, především kolem parochie kostela v sousedství. Pro nás to  byla bazilika San Pancrazio, impozantní stavba z 6. století. Za kostelem bylo  prostranství, kde si hrály menší děti a za ním fotbalová hřiště pro kluky. Náš Kryštof měl  trénink třikrát týdně pod vedením úžasného Stefana, srdcaře, který s dětmi trávil svůj  volný čas.  

Název kostela San Pankrazio, který byl naším druhým domovem, se tak promítl do názvu  San Mokropsio. Je to slovní hříčka s trochou ironie, pro kterou má určitě Bůh se svým  smyslem pro humor pochopení. Náš svatý italský vodní pes potulující se po březích  Berounky v místě k tomu slovně předurčeném, v Mokro Psech, je symbolem nejen  nostalgie po našem životě v Římě, ale i vzniku nápadu a počáteční inspirace.  

Jak vidíte, cesta k Chlebárně San Mokrospio vedla skrze různá místa a zkušenosti, byla  formována pestrým životem, a hlavně dotykem báječných lidí, které jsem na cestě  potkala. A nyní vám chci tento dotyk a význam skrytý v mém chlebu předat a zároveň  načerpat nové impulsy a inspiraci ve vás, lidech z Mokropes a okolí. Jsem sama zvědavá,  jakou cestou se společně vydáme. Určitě bude stát za to.