Chlebárna San Mokropsio

Přestože by mě někdo mohl označit za světoběžníka: žila jsem v Londýně, New Yorku, Washingtonu, Římě a ve Vídni, až do minulého víkendu jsem nikdy nenavštívila Paříž.

Začala jsem si připadat tak trochu nepatřičně. A uvažovala, kdy, s kým a jak se do této evropské metropole vydat.

A možná tím, jak jsem tohle přání intenzivně vysílala vzhůru, přišel manžel znenadání s návrhem udělat si společný víkend v Paříži k našemu 25. výročí svatby. Byl pracovně poslán do Paříže na konferenci a tak se to hodilo a tyto dvě záležitosti se daly krásně propojit.

Pár týdnů před touto lákavou nabídkou mě volala moje máma. Na druhé straně „drátu“ měla v ruce dopis, který právě přišel na mé dívčí jméno. Celá vzrušená zvědavostí tvrdila, že dopis je z Francie a poslal mi ho nějaký muž (naznačovala s uculováním, že zřejmě nějaký bývalý nápadník).

Moje fantazie začala vibrovat a hlavou mi zrychleně probíhala moje milostná minulost. A ačkoli ta zahrnovala nějaké zahraniční lásky (nepočítaje mého amerického manžela), musela jsem si s politováním připustit, že žádný Francouz mezi nimi nebyl.

Po větším úsilí máma přeluštila jméno, které jejím uším znělo jako mužské a já jsem vykřikla překvapením. Bene Corré, nyní Bernier, moje nejlepší kamarádka, rodilá Pařířanka, během mého prvního zahraničního pobytu coby au pair v Londýně v 90. letech!

Byla to minulost, kterou jsme měla v hlavě zasutou, ani nevím proč, pod pokličkou pozdějšího nánosu, někde úplně vzadu. Kontakty na mé londýnské kamarádky i na moji skvělou anglickou rodinu se mi podařilo hloupě ztratit při jednom svém stěhování. Telefonní čísla a adresy jsem měla všechny zapsány pěkně po staru v jednom malém ošuntělém notýsku. Bylo to v době „bezinternetové“. Mezitím jsme se my holky všechny vdaly a změnily jména. A má rodina se přestěhovala na venkov.

Nyní mě vzpomínky zaplavily jako nenadálá povodeň. Na můj první rok mimo Českou republiku, který byl nabitý událostmi a poznáváním, radostmi i těžkostmi, a byl to zásadní milník na mé další cestě životem. Od něj se odvíjel další běh mého (našeho) dobrodružství na této planetě.

Byl to také rok velkých přátelství, která měla po přestávce celých třiceti let nyní pokračovat a s neochvějnou nebeskou pravdou potvrdit zákon relativity času.

V Paříži na mě Benedicte počkala před musée d’orsay a setkání s ní dokonale zastínilo dojem ze všech slavných francouzských impresionistů, jejichž neuvěřitelná díla jsem právě shlédla.

Poznaly jsme se okamžitě, vždyť jsme se v našich očích ani trochu nezměnily, Byly jsme to stále my, ty mladé a krásné holky, plné očekávání a údivu nad životem. Benedicte mně objala svým velkým srdcem a já jsem nechápala, jak jsem na ni mohla zapomenout. Na rozdíl ode mne byla ve spojení s dalšími dvěma blízkými kamarádkami a tak jsem se dozvěděla, jak se za celou dobu měly a radovala se z toho, že jsou ve svém životě spokojené. Založily jsem si okamžitě Whatsapp skupinu (čas přeci jen pokročil) a naplánovaly si společný víkend v Berlíně. Moje srdce se vznášelo na obláčku díků, právě jsem znovu nalezla své ztracené sestry.

A i kdyby nás od té doby v Paříži provázela smůla, sklátila by nás nemoc, pršelo a přitom padaly kapky velké jako fotbalové míče, foukal by vítr a hnal se slavnou Champs-Élysées rychlostí 100 metrů za sekundu nebo by třeba stávkovali majitelé pařížských kaváren, zůstala by Paříž pro mě jedním z nejlepších měst na světě. Paříž se ale rozhodla, že mě tento víkend obdaruje se vším všudy. Každý den bylo nebe modré jako rozprostřená mořská hladina, třpytivé sluníčko se majestátně vznášelo po obloze a hladilo mě po tváři svým hebkým a uklidňujícím dotekem. Jaro se vesele a přitom důrazně hlásilo o své slovo a Pařížané vysedávali v líbezných parčících, kde první stromky začaly ukazovat svoji zimou potlačenou krásu. Já se potulovala po tomhle nádherném městě plným elegantních lidí, pekáren, ze kterých se člověku z nebeské vůně točila hlava, kaváren a cukráren, které potvrzovaly, že život v Paříži musí být sladký se vším všudy, a rozmanitých obchůdků s lahodným vínem, sýry a dalšími neuvěřitelnými francouzskými lahůdkami.

Paříž se mi tak navždy zahryzla do srdce a začala sladce a něžně kolovat v mých žilách. To, že jsem ji navštívila poprvé až nyní, bylo důležité. Nastal ten pravý okamžik, kromě své krásy a elegance mě vrhla zpět do pocitů, života a přátelství z dřívější doby. Kruh se propojil a uzavřel v ten úplně správný okamžik.